Sen...
Zdál se mi sen...
Byl to sen ohavný, takový ten, ze kterého se probudíte zpocení, vyděšení
a šíleně naštvaní.
Zdálo se mi, že mě můj muž, můj milovaný seveřan, opustil pro blondýnu s nohama
až kamsi, s drápy jako panter a postavou gazely.
Tedy s mým pravým opakem.
Ne, že bych byla klidnější, kdyby ho sbalila tmavovlasá kulička, to ne, ale jednou má
nějaký vkus, tak co ho mění, no ne?
Díky onomu snu jsem vstala zadkem nahoru a hned u snídaně seveřanovi vysvětlila
co mi zase provedl, jak jím pohrdám a jak moc, MOC se na něj zlobím.
Chudák se pro kafe skoro plížil...
Celé dopoledne jsem na jeho veškeré pokusy o zlepšení nálady reagovala vrčením
a přísahy, že by něco takového nikdy nikdy nikdy!!! jsem odbyla posměšným frknutím.
Takhle dobrá nálada mi vydržela až do oběda.
Po zemlbábě, kterou seveřan nemá rád a která byla upečena natruc, jsem šla
vzdát poctu Phillipu Morrisovi. Teprve zákeřná tyčinka mě nejen uklidnila,
ale také mě přivedla na myšlenku, jak moc bláznivá vlastně jsem.
A tak jsem splácla uši, podrbala už lehce bezradného seveřana na rameni a objala ho.
Díky dokonalému promíchání genů po jižanském otci a severské matce má můj
seveřan nejen světle olivovou pleť a oči modré jako studánky, ale také je výbušný
jako sopka a zároveň dokáže být ledově klidný i tehdy, kdy bych si už jednu pleskla
i sama.
A tak mě také objal, pohladil mě po vlasech a jen lehounce vzdychnul, abych věděla,
jak moc to se mnou má občas těžký. Styděla jsem se hrozně...
Došlo mi, jako kliku mám a jak si toho vůbec nevážím.
Beru každý den tak jak přijde, stěžuju si, co se nedaří, místo abych si pochválila,
co vyšlo.
Mám vedle sebe chlapa, který by za mne dýchal, kdyby to bylo potřeba
a který by zabil každého, kdo by se na mne jen křivě podíval.
Prožili jsme spolu, zatím, 14 let. Byla to léta zajímavá, to rozhodně :-)
Občas Itálie, sem tam studené Švédsko, ale většinou hektický, nenormální
a bláznivý život.
Prostě ten náš, přesně takový, jak ho máme rádi. :-)
A já mu za něj moc děkuju :-)
