...

Krásné Vánoce a do nového roku jen to nejlepší

Vám všem přeje Severka :-)

Dětské nemoce a jiná havět

Jako dítě jsem, kromě klasických dětských nemocí, bývala celkem chabrus
na průdušky, astma se ve mě poměrně mlelo a tak jsem ve škole docela
často chybívala.

Ač jsem vždy měla vše omluveno a od lékaře potvrzeno, neváhala mě jedna
z učitelek, vyznávající názor "nemáš angínu, nic ti není" pronásledovat coby
čarodějnici a dokonce přesvědčila i spolužáka, že mě v době nemoci viděl
běhat venku, což dost dobře nešlo, neb jsem marodila u sestry bydlící
60km daleko.

Zvláštností na tom všem je, že ona učitelka učívala matematiku a já na ní byla 

úplně blbá, což se neuvěřitelně změnilo po nástupu na střední školu, kde jsem já,

matematický ignorant, byla v tomto předmětu jedna z nejlepších. 

Zajímavé, co zvládne jeden kantor.

To jsem ale odbočila. Dnes se bude mluvit o nemocech a přestože se v mých snech

bývalá učitelka mění v zhoubný nádor, místo, jí vyhrazené, končí.

V dětství jsem bývala naprosto vzorný pacient, léky jsem polykala bez odmlouvání,

s knížkou jsem vydržela v posteli celý den a i u doktora jsem se chovala slušně,

jen jednou jedinkrát jsem se po šestém vpichu krtčí sestřičky, jež mě neustále 

ujišťovala, že ta žíla tam někde přece je, tichounce sesunula ze židle a rozplácla se

před chuděrou zdravotnicí na zemi.

S láskou jsem na tuto příhodu vzpomínala o mnoho let později, kdy jsem,
spolu s dalšími přáteli, vyslyšela volání červeného kříže a jejich prahnutí po krvi
a pravidelně jsem se dostavovala na transfuzní oddělení, aby si z mých žil odčerpali
co se jim zrovna hodilo.

Místní báječná lékařka naší bandu,( jež zde byla krutě profláknutá, protože místo 

abychom způsobně leželi a soustředili se na odtékání životodárných tekutin, 

pořikovali jsme na sebe a mrskali po sobě gumové kroužky, které sestřičky vnutili
jedincům s nižším tlakem, abychom nezdržovali ) seznámila i s možností zapsání
do registru dárců kostní dřeně.

Neb nikdo z nás nebyl lakomec, souhlasili jsme a sestřičky nás vyzvaly k ještě
jednomu malému odběru. A to byl kámen úrazu...

Na oddělení totiž pracovala i paní, jež hluboce přesluhovala a nejen že každou chvíli
něco spletla, ale také velmi, VELMI špatně odebírala krev. Každý z nás se s ní
alespoň jednou setkal při kontrolním vzorku a bylo to setkání vskutku
nezapomenutelné.

A samozřejě, tato profesionálka byla povolána k našim odběrům pro registr.

Jsem člověk docela statečný, ale i ve mně hrklo, to ovšem nebylo nic proti

kamarádovi, který hrůzou dostal hysterický záchvat a křičel, že než tuhle sestru, ať
mu raději donesou nějakou misku, že si jednu rubne o futra a nakape jim to z nosu...

Dopadlo to dobře, sestra na sedmdesátýpátý pokus našla žílu u každého a tak
již 15 let čekáme, zda zazvoní telefon, abychom mohli pomoci někomu, kdo to zrovna
vážně potřebuje...

Mé děti většinou marodí jednotně a nerozdílně, můžu si být jistá, že jak zalehne jeden,

do pár dnů odpadne i druhý.

Když byl synovi zhruba rok, jezdili jsme na každé manželovo volno na chalupu, 

vypadnout z města, nadýchat se čistého vzduchu atd.

Jednoho dne jsme se vydali do lesa, kde mě přepadla houbařská vášeň, 

neb hřiby kam se podíváš.

Poskakovala jsem jako trotl, když mi došlo, že se synek zas až tolik nebaví, 

což je u mého neustále pozitivního miminka záruka, že je něco špatně.

Chlapec z ničeho nic začal topit. Vrátili jsem se k chaloupce, kde se synek rozhicoval 

jako dobře rozpálená kamínka a tak jsme místo čištění vyrazili na pohotovost.

Paní doktorka Mikeše proklepala zepředu i zezadu, poslechla si všechno včetně
končetin a nakonec prohlásila, že nic nevidí, že je to divný, ale že mému robátku
špatně bije srdíčko a že nám doporučuje zrychlený odjezd domů, kde si s ním
přeci jen budou lépe vědět rady.
Podnikli jsme tedy noční bojovku stylu nezapomeň dítě, psaani doklady
a odfrčeli směr Praha.

Během hodinové cesty chlapec v autosedačce vytuhl, což mě vyděsilo k smrti
a posléze vychladl na provozní teplotu, takže mu v postýlce již bylo naměřeno
krásných 36,6.

Ráno jsme pro klid duše přeci jen navštívili obvoďačku, která synka opět prozkoumala
všemi směry a se stetoskopem řádila jako radista profesionál, načež prohlásila, že
srdce má jen jedno, tak nás raději pošle k odborníkovi.

I navštívili jsme dětskou kardiologii, kde byla báječná sestřička v minisukni, 

což syn od narození rád a která se líbila i tatínkovi, synka neméně skvělá lékařka 

odposlouchávala vším možným, aby ho posléze opatlala gelem a provedla i sono
srdíčka.

Nám díky Bohu oznámila, že je synek simulant, ale že tam je i malý růstový šelest 

a že za rok na kontrolu. Kontrolovali nás až do synových pěti let, kdy nás úspěšně
vykopali s tím, že je mu houby, tak ať nezacláníme. Maminkám mohu dětskou
kardiologii v Troji jen doporučit,milý personál, nádherný přístup k dětem...
tak by to mělo být všude.

Zhruba ve dvou letech synek opět ochořel, jedná se ovšem o nemoc místa lehce
delikátního, budu proto tvrdit, že ho bolel nos, ve skutečnosti ovšem nastydl a jaksi
nemohl čůrat, chudinky maminky chlapečků vědí...

Opět jsme letěli na pohotovost, odkud nás odeslali na Bulovku na chirurgii.

Po třech hodinách čekání, kdy v ordinaci nebyl žádný pacient, jsme se dostali
na řadu, pan doktor nosík prohlédl, uklidnil mě, že to nic není, ale jistota je jistota,
vzal nůžky a... stříhl!

Je velká škoda, že mě neinformoval dopředu, neboť bych mu vyrazila zuby ještě před
zákrokem a synkovi sehnala méně invazního chirurga.  Dotyčnému panu doktorovi
bych přála zažít to samé, také bez umrtvení, pokud možno rozžhavenými nůžkami,
aby mu to tolik nekrvácelo.

Naštěstí dnes, deset let po zákroku, spí syn již dobře a já pevně doufám, že za
nějakou dobu bude nos fungovat jak má a já se taky dočkám vnoučat.

Jinak synek nijak zvlášť nemarodil, jednou se potkal se spálovou angínou, při které 

se musel rozloučit se zkumavkou krve a při jejím darování se na něj přišla podívat 

i nevyšší z nejvyšších odběrové místnosti, neboť na něj krev sající sestřička dělala
takové ksichty, že byl jeho řehot slyšet až vedle v kanceláři.
Má i astma, ale ani o něm neví.

Pak ho také skolily neštovice, při kterých tři dny nemohl jíst, protože měl puchýře
i na jazyku, ale vanilková zmrzlina ho dostala z nějhoršího, takže mu bylo nejen fajn
a nemusel do školy, ale stihl i nakazit svou mladší sestru, která se sice osypala,
ale jinak jí to bylo šuma fuk.

Dceřiny nemoci byly a jsou také spíš jen maličkosti jež dcerunka míjí,
aniž by si jich pořádně stihla všimnout.
Kdysi se malinko osypala v podbřišku, spíš jako husí kůže, dávala jsem to za vinu
novému pracímu prášku, ale pro jistotu jsem ji vzala sebou k lékařce, když měl synek
preventivní prohlídku.
Doktorka ji zběžně omrkla a vyrazila mi dech, neb prý dcerka chytla spálu.
Už jsem viděla své nebohé dítě hospitalizované na infekčním oddělení, v igelitovém
stanu, jak kolem ní běhají lékaři v kosmických skafandrech...
Nebylo to tak... na infekční jsme sice museli, ale milá paní doktorka dcerunku
rozebrala od patičky po šošolku, po zalehnutí dítěte třemi sestrami a dvěma rodiči
ji připravila o skumavku krve, napsala antibiotika a ještě ohluchlá z Anniččina řevu
při odběru, na nás hulákala pokyny, že se dcera nesmí moc hýbat a že třeba
i na záchod ji máme odnést.
Hm...haha. Dceru v klidu neudržela ani pohádka, ani domino, pexeso, černý petr,
mariáš o bonbony ani počítač, celý den se stavěla na hlavu či hopsala po zádech
zrovna tomu rodiči, který měl službu a pauzu si dávala jen na schramstnutí antibiotik,
jež jí nesmírně zachutnala.
Ze spály se dostala během pár dní, kdežto já si hexnšůs léčila ještě tři týdny poté.
Stejným způsobem u nás probíhají i veškerá nachlazení a já jsem v té době ospalá
nikoliv kvůli tomu, že bych uklidňovala ochořelé dítko, ale proto, že se děti nevíc
vykecávají okolo třetí ráno... ne že by neřvaly...řvou, když tam nejsem, aby si to,
že marodí, užili i ostaní...
A to je vše přátelé.
Samozřejmě jsem nezmínila fakt, že Annika má ještě rozsáhlou sbírku diagnoz
určující její mo-mentální rozpoložení, tedy autismus, aspergerův syndrom, OCD,
ADHD, časem, Bůh mě netrestej, možná přibude i ODS či ČSSD...
to nepovažujeme za nemoci.
To tak prostě je a hotovo dvacet, my si kvůli tomu přeci nohu za krk nedáme.
Krásný den!      Severka :-)

Sen...

Zdál se mi sen...

Byl to sen ohavný, takový ten, ze kterého se probudíte zpocení, vyděšení

a šíleně naštvaní.

Zdálo se mi, že mě můj muž, můj milovaný seveřan, opustil pro blondýnu s nohama 

až kamsi, s drápy jako panter a postavou gazely.

Tedy s mým pravým opakem.

Ne, že bych byla klidnější, kdyby ho sbalila tmavovlasá kulička, to ne, ale jednou má 

nějaký vkus, tak co ho mění, no ne?

Díky onomu snu jsem vstala zadkem nahoru a hned u snídaně seveřanovi vysvětlila

co mi zase provedl, jak jím pohrdám a jak moc, MOC se na něj zlobím.

Chudák se pro kafe skoro plížil...

Celé dopoledne jsem na jeho veškeré pokusy o zlepšení nálady reagovala vrčením

a přísahy, že by něco takového nikdy nikdy nikdy!!! jsem odbyla posměšným frknutím.

Takhle dobrá nálada mi vydržela až do oběda.

Po zemlbábě, kterou seveřan nemá rád a která byla upečena natruc, jsem šla 

vzdát poctu Phillipu Morrisovi. Teprve zákeřná tyčinka mě nejen uklidnila, 

ale také mě přivedla na myšlenku, jak moc bláznivá vlastně jsem.

A tak jsem splácla uši, podrbala už lehce bezradného seveřana na rameni a objala ho.

Díky dokonalému promíchání genů po jižanském otci a severské matce má můj 

seveřan nejen světle olivovou pleť a oči modré jako studánky, ale také je výbušný 

jako sopka a zároveň dokáže být ledově klidný i tehdy, kdy bych si už jednu pleskla 

i sama.

A tak mě také objal, pohladil mě po vlasech a jen lehounce vzdychnul, abych věděla, 

jak moc to se mnou má občas těžký. Styděla jsem se hrozně...

Došlo mi, jako kliku mám a jak si toho vůbec nevážím.

Beru každý den tak jak přijde, stěžuju si, co se nedaří, místo abych si pochválila, 

co vyšlo.

Mám vedle sebe chlapa, který by za mne dýchal, kdyby to bylo potřeba 

a který by zabil každého, kdo by se na mne jen křivě podíval. 

Prožili jsme spolu, zatím, 14 let. Byla to léta zajímavá, to rozhodně :-)

Občas Itálie, sem tam studené Švédsko, ale většinou hektický, nenormální 

a bláznivý život.

Prostě ten náš, přesně takový, jak ho máme rádi. :-)

A já mu za něj moc děkuju :-)

Severka

Asi bych se měla představit.

Jsem máma, manželka, v současnosti z vyšší moci učitelka a ze své viny farmářka.

Děti mám dvě, manžela jednoho, učím díky Bohu  pouze dceru 

a zvířat máme zhruba celkem dost.

Synovi je 12, dceři skoro 8, manželovi tak akorát pro mne a mně je tak akorát pro něj.

Syn je Mikeš, dcera Annika, manžel seveřan a já Severka :-)

Toť zatím zhruba vše, rodinu budu drbat později, nejlépe až mě někdo z nich naštve,
abych mu to tu dala sežrat.

Dnes se budeme věnovat našim zvířecím přátelům, partnerům a velmi často 

zaměstnavatelům, ovšem já si nestěžuji, já jsem to tak chtěla.

Počet zvířat u nás pružně kolísá od minima, což bylo tuším 6 (?), až po nespoči-
tatelné maximum ( + - 70 ), na čemž měli hlavní zásluhu převážně králíci.
V současné době nám tu běhá či létá zhruba 35 kusů všeho možného, jen odhaduji,
protože třeba spočítat malé králíčky v hnízdě, když jednou rukou prohrabujete seno
a do druhé vás hryže jejich hrdá matka, není úplně jednoduché.

Nejdivnější pro okolí jsou naše kozulízy.
Momentálně se mé ministádečko skládá ze tří holek ( Rozárka, Zlatonka a Sněženka,
většinou ovšem Hnědá, Žlutá, Bílá ) a dvou mimikluků.
Na kozy nedám dopustit, co se mne týče, jsou to zvířata chytrá, až, s prominutím,
vychcaná, mazlivá a také užitečná, neb nám, jak říká moje dcera, dělají mléko
a na zahradě likvidují bezinky. Občas se pustí i do rybízu nebo jahod a to pak jejich
užitečnost klesá v přímé úměrnosti množství sežraného a manžel se pokaždé nechá
slyšet, že je stejně jednou zabije, protože zahrada je jeho chlouba.
Já ale svoje kozy nedám, mají u nás výsostné postavení, už kvůli manželově
vychloubání, že jeho žena je má registrovaný až na ministerstvu :-)

Spolu s kozačkama stodolu obývá onen neurčitý, většinou prudce stoupající počet
králíků a hned vedle je hotel Olympic pro slepice.
Manžel původně stavěl kurník, ale zželelo se mu nosnic a chtěl jim dopřát komfortu,
takže nakonec vystavěl velkokapacitní vepřín a dá se mluvit o tom,
že slepice mají na osobu víc metrů čtverečních než
celá naše rodina. Ovšem, chlapec, zjevně přesně věděl, co tvoří, protože díky luxusu
 naše děvčata, v čele s Annou proletářkou, prdí vejce jako na běžícím pásu.

Abychom se nebavili jen o zvířatech hospodářských, poletují nám tu ještě dva psi,
tři kočky, pět osmáků, dvě andulky a jedno morče.
V závislosti na ročním období a otevřených dvěřích se nám pak do domu stěhují
pavoučci, kteří mi nevadí a mnohonožky, které mi tedy vadí a to fest,
protože jsou děsně fuj.
Každou takovou návštěvnici čeká přísný trest, ten nejvyšší. Žoužel tady nebude!
To, že přenáším šneky přes silnici, aby je něco nezajelo, neznamená, že čekám
na každý fujtabl s otevřenou náručí.
Mám husí kůži, jen o tom píšu, blee.

Psi máme různorodé, staršího Daka jsme dostali coby krásné štěnátko, pro mladšího
Mortiho jsme vyrazili do útulku, kde na nás čekal malý huňatý medvídek.
Z krásného štěňátka vyrostl... no, prostě taky pes, těla sic mohutného, ovšem na tak
krátkých nožičkách, že i v posekané trávě vypadá jako megahousenka a na bříšku
má vypadané chloupky, protože ho pořád šourá po zemi...
Z malého huňatého medvídka vyrostl velký huňatý medvěd, nejspíš berňák. Já bych
tomu i věřila, len ta hnědá mu tam chýbá, len ta hnědá... I při svých 60-ti kilech je to
velký mazel, který každému leze na klín, je to báječný honák, jen za hlídače
bych ho teda nechtěla, ještě že má toho mrňouse za roztleskávačku.
Naši psíci mají postavení partnerů, bydlí s námi v domě, jezdí na výlety,
prostě si žijí jak čuňata v žitě.
To jim zjevně napomáhá k tomu, aby se jak čuňata chovali, protože ač si my
pravidelně odtrháváme od huby jen proto, aby hafíci měli na prémiové krmivo,
oni na to statečně kašlou, sežerou kde co a třešínkou na dortu je pro ně mentolka
v podobě kozího bobku.
Dobrou chuť, pokud zrovna obědváte.

Kočky, respektive kocoury, protože manžel tvrdí, že kočky se množí dělením, takže tu
žádnou kočičí slečnu nechce, nám vždycky někdo přinesl se slovy: "Přeci to neutopím!"
Neutopil, proto máme tři a děsíme se prázdnin, kdy k nám pravidelně připlouvá další kotě.
Letos jsem slíbila být neoblomná, tak jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.

Osmáky manžel pořídil dětem a zamiloval si je natolik, že to jsou jeho kucííí,
nejlepší z nich je Oskáreeek a ten měl přerostlé zoubečky, tak mu je manžel zkracoval
a mne u toho Oskárek kousnul, tak ať si příště běží vedle ke kováři, zmetek!
Fakt ovšem je, že pozorovat naše kluky v akci je nesmírně příjemná záležitost
a ať chcete nebo ne, prostě ty krysy musíte mít rádi.

Andulky jsou dvě, jeden Pepik, druhá Anička, oba jsou to kluci a oba jsou dětí,
tudíž se zříkám veškeré zodpovědnosti za jejich slovník. Slyšela jsem, co Mikeš
Pepikovi na tajňačku opakoval, a "prosím burák" to teda rozhodně nebylo.

Morče bylo taky dětí a bylo mu smutno, tak mu děti přinesli kamaráda. Kamarád mu
během jednoho dopoledne ukousl kus ucha a tak byl s velkou slávou odnesen zpět
a morčák se přestěhoval ke králičímu samci. Trochu jsem se bála, že se historie bude
opakovat a ten chudinka přijde i o druhý lopuch. Jaké bylo moje překvapení,
když se kluci nejen sčokoládili, ale dokonce i trénují na dostihy,
přičemž morče je žokej.


Dřív jsme měli ještě šneka Ludvíka, kterému jsme též přikoupili kamaráda, aby mu
nebylo smutno a ti se tak skamarádili, že jsme šneků měli devětačtyřicet.
Obdarovali jsme jimi kde koho, Ludvík se stal invetářem základní školy a já už doma
šneky nechci ani vidět.

Hada, hada bych chtěla, a taky leguána, ale manžel mě s ním prý vyhodí,
tak asi spíš ne.
Ale želvu, tu si vybojuju! Bude se jmenovat Královna Viktorie, bude bydlet k kuchyni
a kousat návštěvy do fuseklí... :-)

Krásný den :-)       Severka.

Nic lidského mi není cizí.....

Vítám Vás na svém novém, v pořadí druhém a nejspíš posledním blogu.
Vznikl proto, že jsem zjistila, že mě psaní baví, sešity dochází a já chci šetřit lesy
( podle názoru bližních jsem eko-terorista - čirá pomluva ), na netu je místa dost
i pro neuměly, jako jsem já a navíc, na můj první, důležitější, zásadnější
a já nevím co ještě - ější blog http://raring-annika.blogspot.com stejně nikdo nechodí,
 tak si tady můžu plácat co chci a každému to může být kdesi..., ehm, že.

A protože sluníčkových, miminkovských, pusinkových, chatičkových a bůhví jakých
blogů je přehršel, tady se nedočtete, jak mocinky moc milujuškuju svoje děťulinky
nebo svého manžílečka, nedej bože našeho pesánečíčka. Nic proti, ale ne tady.
Tady to bude totiž fakt drsný.
Tady se bude pomlouvat, drbat, sem tam se i přisprostne, budou se zde řešit otázky
zásadního významu ( např. přežrání, opice a pod. ) a nevyhneme se ani
věcem čistě tělesným, tedy třeba absenci sexu, prdům nebo třeba brazilce ( moudří
vědí, že se jedná o věc velice nepříjemnou, dobrovolně podstoupenou tak jednou
za život a co si budem povídat, zlatá žiletka! ).

Slabší povahy upozorňuji předem, tento blog není nic pro Vás. Vypněte počítač,
uvařte si heřánkový čaj a gratulujte si, že jste nepokračovaly ( povahy ) ve čtení.
Nejspíš by se Vám udělalo mdlo a to je zbytečné. Proč si kazit den?
Život je přeci tak krásný, jak krásný si ho uděláme :-)

Pohodový den přeju :-)         Severka.

PS: Jen bych se ještě vrátila k brazilce :-) Nikoho od ní neodrazuju, zkusit a zjistit
by měl každý za sebe.
Jedna má kamarádka se tomuto umění věnuje a výsledek rozhodně potěší :-)