Dětské nemoce a jiná havět

Jako dítě jsem, kromě klasických dětských nemocí, bývala celkem chabrus
na průdušky, astma se ve mě poměrně mlelo a tak jsem ve škole docela
často chybívala.

Ač jsem vždy měla vše omluveno a od lékaře potvrzeno, neváhala mě jedna
z učitelek, vyznávající názor "nemáš angínu, nic ti není" pronásledovat coby
čarodějnici a dokonce přesvědčila i spolužáka, že mě v době nemoci viděl
běhat venku, což dost dobře nešlo, neb jsem marodila u sestry bydlící
60km daleko.

Zvláštností na tom všem je, že ona učitelka učívala matematiku a já na ní byla 

úplně blbá, což se neuvěřitelně změnilo po nástupu na střední školu, kde jsem já,

matematický ignorant, byla v tomto předmětu jedna z nejlepších. 

Zajímavé, co zvládne jeden kantor.

To jsem ale odbočila. Dnes se bude mluvit o nemocech a přestože se v mých snech

bývalá učitelka mění v zhoubný nádor, místo, jí vyhrazené, končí.

V dětství jsem bývala naprosto vzorný pacient, léky jsem polykala bez odmlouvání,

s knížkou jsem vydržela v posteli celý den a i u doktora jsem se chovala slušně,

jen jednou jedinkrát jsem se po šestém vpichu krtčí sestřičky, jež mě neustále 

ujišťovala, že ta žíla tam někde přece je, tichounce sesunula ze židle a rozplácla se

před chuděrou zdravotnicí na zemi.

S láskou jsem na tuto příhodu vzpomínala o mnoho let později, kdy jsem,
spolu s dalšími přáteli, vyslyšela volání červeného kříže a jejich prahnutí po krvi
a pravidelně jsem se dostavovala na transfuzní oddělení, aby si z mých žil odčerpali
co se jim zrovna hodilo.

Místní báječná lékařka naší bandu,( jež zde byla krutě profláknutá, protože místo 

abychom způsobně leželi a soustředili se na odtékání životodárných tekutin, 

pořikovali jsme na sebe a mrskali po sobě gumové kroužky, které sestřičky vnutili
jedincům s nižším tlakem, abychom nezdržovali ) seznámila i s možností zapsání
do registru dárců kostní dřeně.

Neb nikdo z nás nebyl lakomec, souhlasili jsme a sestřičky nás vyzvaly k ještě
jednomu malému odběru. A to byl kámen úrazu...

Na oddělení totiž pracovala i paní, jež hluboce přesluhovala a nejen že každou chvíli
něco spletla, ale také velmi, VELMI špatně odebírala krev. Každý z nás se s ní
alespoň jednou setkal při kontrolním vzorku a bylo to setkání vskutku
nezapomenutelné.

A samozřejě, tato profesionálka byla povolána k našim odběrům pro registr.

Jsem člověk docela statečný, ale i ve mně hrklo, to ovšem nebylo nic proti

kamarádovi, který hrůzou dostal hysterický záchvat a křičel, že než tuhle sestru, ať
mu raději donesou nějakou misku, že si jednu rubne o futra a nakape jim to z nosu...

Dopadlo to dobře, sestra na sedmdesátýpátý pokus našla žílu u každého a tak
již 15 let čekáme, zda zazvoní telefon, abychom mohli pomoci někomu, kdo to zrovna
vážně potřebuje...

Mé děti většinou marodí jednotně a nerozdílně, můžu si být jistá, že jak zalehne jeden,

do pár dnů odpadne i druhý.

Když byl synovi zhruba rok, jezdili jsme na každé manželovo volno na chalupu, 

vypadnout z města, nadýchat se čistého vzduchu atd.

Jednoho dne jsme se vydali do lesa, kde mě přepadla houbařská vášeň, 

neb hřiby kam se podíváš.

Poskakovala jsem jako trotl, když mi došlo, že se synek zas až tolik nebaví, 

což je u mého neustále pozitivního miminka záruka, že je něco špatně.

Chlapec z ničeho nic začal topit. Vrátili jsem se k chaloupce, kde se synek rozhicoval 

jako dobře rozpálená kamínka a tak jsme místo čištění vyrazili na pohotovost.

Paní doktorka Mikeše proklepala zepředu i zezadu, poslechla si všechno včetně
končetin a nakonec prohlásila, že nic nevidí, že je to divný, ale že mému robátku
špatně bije srdíčko a že nám doporučuje zrychlený odjezd domů, kde si s ním
přeci jen budou lépe vědět rady.
Podnikli jsme tedy noční bojovku stylu nezapomeň dítě, psaani doklady
a odfrčeli směr Praha.

Během hodinové cesty chlapec v autosedačce vytuhl, což mě vyděsilo k smrti
a posléze vychladl na provozní teplotu, takže mu v postýlce již bylo naměřeno
krásných 36,6.

Ráno jsme pro klid duše přeci jen navštívili obvoďačku, která synka opět prozkoumala
všemi směry a se stetoskopem řádila jako radista profesionál, načež prohlásila, že
srdce má jen jedno, tak nás raději pošle k odborníkovi.

I navštívili jsme dětskou kardiologii, kde byla báječná sestřička v minisukni, 

což syn od narození rád a která se líbila i tatínkovi, synka neméně skvělá lékařka 

odposlouchávala vším možným, aby ho posléze opatlala gelem a provedla i sono
srdíčka.

Nám díky Bohu oznámila, že je synek simulant, ale že tam je i malý růstový šelest 

a že za rok na kontrolu. Kontrolovali nás až do synových pěti let, kdy nás úspěšně
vykopali s tím, že je mu houby, tak ať nezacláníme. Maminkám mohu dětskou
kardiologii v Troji jen doporučit,milý personál, nádherný přístup k dětem...
tak by to mělo být všude.

Zhruba ve dvou letech synek opět ochořel, jedná se ovšem o nemoc místa lehce
delikátního, budu proto tvrdit, že ho bolel nos, ve skutečnosti ovšem nastydl a jaksi
nemohl čůrat, chudinky maminky chlapečků vědí...

Opět jsme letěli na pohotovost, odkud nás odeslali na Bulovku na chirurgii.

Po třech hodinách čekání, kdy v ordinaci nebyl žádný pacient, jsme se dostali
na řadu, pan doktor nosík prohlédl, uklidnil mě, že to nic není, ale jistota je jistota,
vzal nůžky a... stříhl!

Je velká škoda, že mě neinformoval dopředu, neboť bych mu vyrazila zuby ještě před
zákrokem a synkovi sehnala méně invazního chirurga.  Dotyčnému panu doktorovi
bych přála zažít to samé, také bez umrtvení, pokud možno rozžhavenými nůžkami,
aby mu to tolik nekrvácelo.

Naštěstí dnes, deset let po zákroku, spí syn již dobře a já pevně doufám, že za
nějakou dobu bude nos fungovat jak má a já se taky dočkám vnoučat.

Jinak synek nijak zvlášť nemarodil, jednou se potkal se spálovou angínou, při které 

se musel rozloučit se zkumavkou krve a při jejím darování se na něj přišla podívat 

i nevyšší z nejvyšších odběrové místnosti, neboť na něj krev sající sestřička dělala
takové ksichty, že byl jeho řehot slyšet až vedle v kanceláři.
Má i astma, ale ani o něm neví.

Pak ho také skolily neštovice, při kterých tři dny nemohl jíst, protože měl puchýře
i na jazyku, ale vanilková zmrzlina ho dostala z nějhoršího, takže mu bylo nejen fajn
a nemusel do školy, ale stihl i nakazit svou mladší sestru, která se sice osypala,
ale jinak jí to bylo šuma fuk.

Dceřiny nemoci byly a jsou také spíš jen maličkosti jež dcerunka míjí,
aniž by si jich pořádně stihla všimnout.
Kdysi se malinko osypala v podbřišku, spíš jako husí kůže, dávala jsem to za vinu
novému pracímu prášku, ale pro jistotu jsem ji vzala sebou k lékařce, když měl synek
preventivní prohlídku.
Doktorka ji zběžně omrkla a vyrazila mi dech, neb prý dcerka chytla spálu.
Už jsem viděla své nebohé dítě hospitalizované na infekčním oddělení, v igelitovém
stanu, jak kolem ní běhají lékaři v kosmických skafandrech...
Nebylo to tak... na infekční jsme sice museli, ale milá paní doktorka dcerunku
rozebrala od patičky po šošolku, po zalehnutí dítěte třemi sestrami a dvěma rodiči
ji připravila o skumavku krve, napsala antibiotika a ještě ohluchlá z Anniččina řevu
při odběru, na nás hulákala pokyny, že se dcera nesmí moc hýbat a že třeba
i na záchod ji máme odnést.
Hm...haha. Dceru v klidu neudržela ani pohádka, ani domino, pexeso, černý petr,
mariáš o bonbony ani počítač, celý den se stavěla na hlavu či hopsala po zádech
zrovna tomu rodiči, který měl službu a pauzu si dávala jen na schramstnutí antibiotik,
jež jí nesmírně zachutnala.
Ze spály se dostala během pár dní, kdežto já si hexnšůs léčila ještě tři týdny poté.
Stejným způsobem u nás probíhají i veškerá nachlazení a já jsem v té době ospalá
nikoliv kvůli tomu, že bych uklidňovala ochořelé dítko, ale proto, že se děti nevíc
vykecávají okolo třetí ráno... ne že by neřvaly...řvou, když tam nejsem, aby si to,
že marodí, užili i ostaní...
A to je vše přátelé.
Samozřejmě jsem nezmínila fakt, že Annika má ještě rozsáhlou sbírku diagnoz
určující její mo-mentální rozpoložení, tedy autismus, aspergerův syndrom, OCD,
ADHD, časem, Bůh mě netrestej, možná přibude i ODS či ČSSD...
to nepovažujeme za nemoci.
To tak prostě je a hotovo dvacet, my si kvůli tomu přeci nohu za krk nedáme.
Krásný den!      Severka :-)